Reklama

Radost

Možná ještě na stole leží pár svátečních pohlednic, na nichž je napsáno "Šťastný Nový rok" "Hodně štěstí a radosti v Novém roce".

Nový rok se vítá ohňostroji a petardami, tisíce lidí vyráží o silvestrovské noci do ulic a na náměstí, zapalují se prskavky a bouchají zátky od šampaňského.

Po Novém roce uklidí metaři odpadky - prázdné láhve, vypálené zbytky světlic, zmačkané pohárky z umělé hmoty...

Od paní Marie von Ebner-Eschenbach pochází následující aforismus: "Když je odpálen ohňostroj, nikdo se nedívá na nebe v pozadí."

Na tomto aforismu lze vidět dvě stěžejní témata. Jednak je tu zmíněn "ohňostroj", který nakrátko nádherně vzplane, po němž však na konci nezůstane nic než vypálené raketky, a pak je tu "nebe v pozadí", které je nekonečné a tiché. Je však zakryto ohňostrojem.

Reklama

Jak pohled na ohňostroj, tak pohled na nebe nám působí radost, ale cítíme, že se musí jednat velmi rozdílné formy radosti. Radost - zábava! Není snadné tyto dva pojmy vzájemně vymezit. Co prožíváme, když nám něco působí radost? ...a co, když říkáme "to mě baví"?

Či jak je to, když nás "něco nebaví"? Znamená to, že je ta záležitost špatná? Ve "společnosti zaměřené na zábavu" tato věta platí - a právě takto bývá dnes naše společnost často charakterizována. Když je něco "nezábavné", je to skoro totéž jako "špatné", pokud vyučování není "zábavou", je "špatné", pokud nějaká nauka není "zábavná", pak ji člověk, jenž se v ní školí, možná právě z toho důvodu přeruší.

Stane-li se "zábava" známkou úspěšného a šťastného života, vznikne velká prázdnota, jakmile zábava chybí. Prázdnota je potom vyplňována "radovánkami" všeho druhu. Při dychtivosti po radovánkách, tak jako při každé jiné náruživosti, není potřeba zábavy nikdy s konečnou platností uspokojena. Prostředky uspokojení musí být vyhledávány opakovaně, nebo dokonce čím dál intenzivněji; je to jako bezedný sud. Jedna radovánka stíhá druhou, jedna událost následuje za druhou...

Krátký pohled na televizi - většinou obyvatelstva povýšenou na nejdůležitější a nejčastěji využívané médium - ukazuje, v jak velké míře je potřeba "bavit se" postavena do centra dění. Tak můžeme konstatovat, že se v průběhu posledních let zkrátily slovní příspěvky. Dlouhé poslouchání unavuje a je "nezábavné". Informace se změnily na "Infotainment", tj. na směs pobavení, rozptýlení a informování. Informace musí být snadno srozumitelná a dobře stravitelná.

N. Postman hovořil již před mnoha lety o tom, že se "ubavíme k smrti". Ve své knize "Ubavit se k smrti" (Mladá fronta, Praha 1999) ukazuje, jaké následky to má, když místo úsilí něco poznat a přesně prozkoumat se začneme zabývat "rozptýlením". Podstatnou příčinu vidí v existenci zábavního průmyslu, "totální zábavy".

Mladý člověk, který je často ovlivněn televizí a v ní předkládanými obrazy a příklady silněji než rodiči a jinými - reálnými, skutečnými - lidmi, chce pak ve skutečném životě stejně jako jeho hrdinové ze seriálů neustále něco prožívat. Musí to být něco napínavého a vzrušujícího. Dobrodružství a zábava jsou to hlavní.

Obraťme nyní pozornost na zcela jinou "radost" - na tu, kterou naznačuje Marie von Ebner- Ischenbach slovy "nebe v pozadí", jež ovšem nevidíme, když se necháme oslepit ohňostrojem.

Co si máme pod touto radostí představit?

Je to tichý, klidný pocit. Spojujeme ji s teplem a světlem. Teplé světlo svíčky se k ní hodí lépe než hlučný ohňostroj. Srdce může být naplněno radostí, vzdáleno radosti, přetékat radostí nebo také může, jak se zpívá v jedné staré vánoční písni, skákat radostí.

Nic z toho se nedá říci o zábavě.

Co je tedy radost?

Pocit radosti vede ke zvýšení vibrací, respektive je s ním spojen, a my to prožíváme jako štěstí. Řeč tuto zkušenost zachovala. Mluvíme totiž o povznesené náladě, jsme-li naplněni radostí, a o stísněné náladě, když radost chybí.

Je to ovšem tak, že ani tato zevnitř přicházející radost, která se dostavuje se zvýšením vibrací, není trvalá. To koneckonců ve světě, který je charakterizován ustavičným pohybem "nahoru dolů", střídáním štěstí a neštěstí, narození a smrti, není ani možné. Výkyvy nálady jsou proto nevyhnutelnou a každodenní zkušeností. Po radostných zážitcích a zkušenostech jsme vždy znovu konfrontováni s utrpením, vlastním nebo svých spoluobčanů a všeho tvorstva. Tedy jak hledání stálé zábavy, tak hledání trvalé "radosti" je iluzí.

Neexistuje z toho žádné východisko?

Vzpomínáte si na závěrečný sbor 9. symfonie Ludwiga van Beethovena?

Po několika taktech hřmotné, pochmurné hudby zazní sólový mužský hlas: "Ach, přátelé, ne takto," a vybízí všechny, aby zpívali radostně. Sbor přizvukuje a zpívá: "Radosti, ty jiskro boží, dcero, již nám ráj dal sám!"

Schiller, autor této ódy, nazývá zdroj, původní vlast radosti, v originále"elysium" neboli jinými slovy rájem, nebeskou říší. Radost je tedy popisována jako dcera z ráje, jako jiskra z elysia, jiskra boží. Radost, která je zde míněna, překračuje rámec toho, co Marie von Ebner- ischenbach naznačovala "nebem v pozadí". Pochází z jiné oblasti, z neviditelného nebe.

Tato radost, tato jiskra z nebe, tato jiskra boží, neboli - jak také často říkáme - tato jiskra ducha, je zdrojem radosti, která nepotřebuje žádné vnější podněty, aby vznikla a působila - není ovlivňována životními výkyvy.

Věnujeme-li tomuto zdroji pozornost, propůjčíme-li mu svůj sluch - kvůli tomu ho musíme zavřít před povykem světa, ohňostrojem - pak se stane zdrojem tiché radosti. Je radostí vědět, že tento zdroj existuje, že nás přes veškeré utrpení napájí - jestliže to chceme.

Zdroj: Lectorium Rosicrucianum

Reklama

Komentáře

Reklama