Reklama

Zákon protikladů

Absolutní jednota, bezvýhradná láska, dokonalý pokoj, všezahrnující celek ? to je Bůh. Člověk této jednoty nemůže dosáhnout, ale touží po ní. Cíli své touhy se přiblíží a setkává se s božským v sobě stejně jako ve svém protějšku, otevře-li se celým svým vnímáním bezvýhradné lásce a dovede- li zakoušet pokoj.

Jakési tušení božského v člověku nám zprostředkovává malé dítě, protože ono vnímá celistvě. Žije bezvýhradnou láskou a touží po míru - rozuměj bezpečí.

Touha po božském je v každém člověku a určuje jeho etická měřítka. Je základem jeho svědomí a jeho zdrojem, ale zároveň také cílem jeho životní síly.

Člověk však může tuto touhu vědomě pociťovat jen tehdy, pozná-li nedostatek. Čím bolestněji prožívá svůj nedostatek, tím větší je jeho úsilí po plnosti. Touha je důsledek nedostatku. Nedostatek je začátek cesty. Cesta je naše určení. Je to naše cesta, ale také božský dar.

Energii nutnou k tomu, abychom stále znovu dovedli přijímat cestu k jednotě, dostává člověk ze své duality. A teprve vyrovnáním se s protiklady je každý jednotlivý pól vědomě vnímán a poznáván. Teprve když jsem ve tmě, toužím po světle a vnímám každý záblesk světla. Jsem-li v zajetí tmy, je má vůle svobodnější pro touhu po světle...

Reklama

Ve vývoji každého člověka i celého lidstva jde o to, aby se podařilo osvobodit vůli a zaměřit ji k vyváženému středu. Středu, po němž toužíme, se ovšem nedosahuje křečovitým úsilím o jeho udržení, nýbrž jen tím, že člověk přijme obě protikladné stránky své bytosti a vyvažuje je. Teprve v procesu tohoto vyvažování, v němž proudí životní energie, vzniká rovnováha, střed.

Umění spočinout v sobě tedy není nějaký statický stav, žádné hrobové ticho, nýbrž dynamický děj, proudící, věčný život. „Já jsem cesta, pravda a život.“ Tyto nejhlubší a zároveň nejvyšší zkušenosti s uměním spočinutí v sobě jsou ony mystické prožitky božské jednoty, spojení s Bohem skrze něho a v něm.

Člověku je umožněn život v tomto smyslu tím, že dostal konkrétní životní podmínky, které spočívají v zákonu protikladů. Zamysleme se nad řečí Bible: Je to kniha plná myšlení v protikladných dvojicích pojmů, které může sloužit jako návod k lidskému jednání.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

První den stvořil světlo jako protiklad ke tmě a viděl, že to bylo dobré.

Nazval světlo dnem a tmu nocí. Učinil večer a jitro.

Oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou, oddělil vodu od souše, stvořil Adama a Evu... dal vyrůst stromu života a stromu poznání.

Bůh zakázal člověku jíst ze stromu poznání (který rostl uprostřed rajské zahrady). Proti tomu zákazu se člověk vzbouřil; tak se uvolnila svobodná vůle. Požití plodu ze stromu poznání otevřelo člověku možnost rozlišovat mezi dobrým a zlým. To mu dalo iluzi, že už je jako Bůh...

Důsledkem tohoto činu bylo vyhnání z ráje do nezbytnosti, aby na sebe napříště člověk vzal i pól trápení a bolesti. Z člověka žijícího v ráji se stal člověk pozemský, který však tím, že prochází pólem utrpení, může se dopracovat poznání a získat zpět duchovní blaženost na vědomějším stupni.

Prožitek ztráty a přijetí utrpení jsou pro člověka odjakživa těžké. Cítí se přitom malý a je plný úzkosti, a proto má sklon se této zkušenosti vyhnout.

V Bibli Ježíš Kristus staví požadavek, aby člověk v rámci této polarity nejednal obojetně a připustil prožitek protikladu, aniž by se ho pokoušel stírat. „Buďte oheň nebo voda, ale nebuďte vlažní...“ „Vaše řeč ať je: ano nebo ne...“ Jeho život je prožitou cestou vysvobození z lidského dilematu. Jeho kříž byla žitá láska k nepříteli, smíření protikladů.

Zákon protikladů není zakotven jen v křesťanské filozofii. Je to spíš základní kámen všech filozofií. Dialektický materialismus říká, že se všechno vyvíjí v protikladech a že teprve setkáním dvou protikladů vzniká nová kvalita.

Nestačí ovšem o protikladech filozofovat a prožívat je do určité míry jako divák. Na neposledním místě jde o zkušenost utrpení a o usmíření protikladů vlastním aktivním jednáním. Jestliže třeba jen slyším nebo čtu, že lidé po namáhavé práci rádi odpočívají, zůstává má představa povrchní a nepřesná.

Teprve když jsem sám namáhavě pracoval, dovedu si představit, jak blahodárný je odpočinek. Není nutné - a ani možné - sám udělat všechny zkušenosti s utrpením. Avšak abych rozuměl trpícímu a uměl se do něho vcítit, je nutné, abych ho alespoň kus cesty aktivně a s otevřeným srdcem doprovázel. Aby střetnutí s polaritou vedlo k dobrému, musí v konfrontaci zvítězit pól označovaný jako pozitivní.

Používáme jen nerady protiklady negativní/pozitivní, protože v určitých situacích nebo souvislostech se tato hodnocení používají příliš snadno. Ve stvoření neexistuje nic negativního. Všechno, co je stvořeno, je dobré, pokud jsme připraveni vypořádat se s tím, co je ničivé, abychom razili cestu životodárnému dobru.

Proces uzdravení, to znamená cesta návratu k celistvosti, může být narušen třemi způsoby: necháme-li zvítězit negativní pól, když potlačíme jeden z pólů, nebo se snažíme stírat protiklady:

1. Vítězství negativního pólu

Příklad: Jestliže ze strachu před zklamáním nikdy nepřistoupím na zavazující vztah, ničím svou schopnost milovat, zůstávám osamělý, stísněný svými strachy. Nikdy neprožitý životu přitakávající pól snížil můj vlastní prožitek sebe samého.

2. Potlačení jednoho z pólů

Připomeňme si ještě jednou, že celé stvoření spočívá na polaritách. Protiklady tedy vytvářejí celek v pozemské pravdě. Jestliže jednu stranu oddělím nebo potlačím, pak už celek není úplný, nýbrž jen poloviční, jednostranný, troska pravdy. Příklad: Jestliže se pouze přizpůsobuji, stává se ze mne tichošlápek, otrok bez vlastního já. Jestliže se jen prosazuji, jsem bezohledný, panovačný, egoista. Jsme obzvláště náchylní oddělovat pól zla a hlásit se jen k dobru. Zde působí luciferské zaslepení, touha být jako Bůh. Zvláštní záludnost tohoto prohřešku tkví v tom, že sice jednoznačně zaujímám postoj k „dobru“ a „zlu“, ale vyděluji se z duality. Je to ten odtažitý „dobrý“ způsob jednání pokrytců, moralistů, farizejů, kteří vidí zlo u druhých, a proto soudí.

3. Stírání protikladů

Jestliže nejsem ani ryba, ani rak, z každého pólu mám jen kousek, jen trochu žiji, vede to k povrchnosti. Jestliže jasně nestojím za svým „ano“ a neodvažuji se vyslovit „ne“, pak se vznáším v nerozhodném „a-ne“ (dvojznačnost = rozpolcenost = ambivalence). Důsledek je, že mé vlastní jednání je tímto mým postojem blokováno a blokuji také druhého. Ani já, ani ten druhý není vyvážen, protože tu není nic k vyvážení. Neodvedená, neuvolněná životní energie ústí do neklidu.

Krátce to shrňme:

Celé stvoření je utvářeno protiklady. Každý z obou pólů protikladu musí být jednoznačně vyjádřen. Vypořádávání se s nimi je zdrojem životní energie.

Tomuto zákonu polarity je podřízena každá pozemská forma energie: energie vznikající z duchovně-duševních i tělesných lidských zkušeností, jakož i energie říše přírody. Exemplárním příkladem je elektrický proud. Kladný a záporný náboj musí být odděleny, jejich spojením pak začne téct elektrický proud.

S ohledem na věčné trvání protikladů se vnucuje otázka: Jak se může cítit dítě, jestliže zažívá jen svobodu bez omezení? Je možné bez takového omezení vůbec vědět něco o svobodě? Jak může mít dítě radost z vlastního pohybu, jestliže předtím nemuselo tiše sedět? Je možné, abychom bez jakéhokoli odporu zakusili vlastní sílu? A jak je možné, nevíme-li nic o vlastní síle, těšit se z vlastní spontaneity? Jak může dítě reagovat na matčin hlas, zní-li mu neustále v uchu? Jak může ocenit výhodu obsaženou ve slůvku „ano“, jestliže nezná slovo „ne“?

Rodiče jsou skutečně povinni zajistit, aby dítě udělalo zkušenost se zákonem protikladů. Jen ochranou hnízda, pomocí rodičů, se může naučit dovídat se o zákonu protikladů a vyvažovat je ve prospěch své vitality. Jen s pomocí rodičů může být vyzbrojeno na obtížnou cestu. Díky protikladům dostane dětský svět obrysy. Tyto obrysy musí nejprve vyčíst na rodičích. Nemůže-li je vyčíst, zůstává pro něj obraz matky, otce i světa nejasný.

Ukázka z knihy Jiřiny Prekopové Neklidné dítě (Portál)

Reklama

Komentáře

Reklama