Opoždění ve vývoji řeči

Opožděný vývoj řeči bývá ostatně jedním z nejčastějších důvodů psychologického vyšetření dětí ve věku batolivém a předškolním, neboť rodiče se chtějí dovědět, co je toho příčinou. Budiž řečeno, že ve většině případů jde vskutku jenom o jednostranně opožděný vývoj řeči, a že tedy můžeme dát rodičům povzbudivou naději, že dítě mluvit bude a své opoždění dožene.

Mnozí rodiče přivádějí k vyšetření dítě ve dvou letech a sdělují, že „vůbec nemluví“. Při bližším zkoumání však zjistíme, že mluví několik slov, jenomže to nejsou zrovna ta slova, která se běžně pokládají za ta pravá, tj. máma, táta, bába, hapalo, hačí apod. Toto dítě má svůj artikulovaný zvuk třeba pro televizi nebo pro vodovod, říká „ta“, když něco spadne, pejskovi neříká tradičně „haf“, ale třeba „srrr“. To všechno jsou však slova, takže řeč je tu! Je opožděna jenom o jednu vývojovou fázi, což - jak zkušenost ukazuje - není žádná tragédie, nýbrž docela slušný výhled na nápravu během dalšího vývoje.

Jindy si rodiče dělají starost, že dítě, které v roce říkalo první slova docela zřetelně, teď před koncem druhého roku „mele páté přes deváté“ a není mu vůbec rozumět - „jako by zhlouplo“. V naprosté většině případů samozřejmě nijak „nezhlouplo“, ale naopak postoupilo do vyššího vývojového stadia, kterým je tzv. dětský žargon a kterým se připravuje už mluvení v delších a složitějších zvukových celcích.

Tím samozřejmě nechceme nikoho od odborného vyšetření nějak odradit, naopak vřele doporučujeme, aby se rodiče v případě jakékoliv pochybnosti poradili s psychology, s logopedy, foniatry. Dovědí-li se, že další výhled je příznivý, zbaví se mnohých úzkostí - a je-li třeba pomoci, je vždycky větší naděje na úspěch, přijde-li včas.

Zopakujme si proto aspoň stručně, co všechno může být původcem opoždění ve vývoji řeči:

- Ztráta sluchu nebo jeho vážnější porucha. (Dnes jsou už přístroje, kterými se dá zjistit brzy po narození, zdali dítě slyší, či neslyší. A v některých porodnicích se taková vyšetření už provádějí u všech dětí.)

- Poškození mluvidel nebo jejich nedokonalé utváření. (Objevuje se nejčastěji při rozštěpech patra - jinak jen vzácně.)

- Poškození řečových center v mozku. (Tzv. vývojová dysfázie. Je také poměrně vzácná, ale častější než předchozí příčina.)

- Celkové opoždění duševního vývoje dítěte. (Mentální retardace, jež může být různého stupně, od velmi těžké až po relativně mírnou. Opožděný vývoj řeči je tu častým průvodním zjevem.)

- Dětský autismus. (Zmínili jsme se o něm rovněž už dříve. Málo častá porucha duševního vývoje.)

- Psychická zanedbanost a deprivace. Vývoj řeči dítěte se opožďuje v důsledku nedostatku vnějších podnětů. Tak tomu bývá například u dětí neslyšících (tj. hluchoněmých) rodičů, u dětí vychovávaných trvale v ústavech, u dětí výchovně zanedbávaných nebo z prostředí s nízkou kulturní úrovní apod.

Je několik zásad, které nám mohou být užitečné v naší snaze vývoj řeči dítěte urychlit.

Předně bychom měli přijmout poučku, že řeči se dítě neučí, nýbrž že řeč se vyvíjí a rozvíjí a že k tomu bychom měli vytvořit co nejlepší podmínky.

Nenutit dítě do mluvení a zvláště nenutit je, aby po nás opakovalo.  Naopak, je dobře vytvářet radostnou náladu a navozovat „uvolněné“ situace, v nichž se dítě i řečově může projevovat víceméně bez zábran. 

Nečekáme, že se dítě bude ptát nebo až se bude ptát, ale ptáme se pokud možno sami - ovšem tak, aby nám na své úrovni mohlo odpovědět. Otázka je dobrý nástroj komunikace. (Pozor, nesmíme ovšem dítě svým dotazováním otravovat ani přetěžovat.)

Využít nejrůznějších „lákadel“ a povzbuzovacích pomůcek, tj. knížek, obrázků, loutek, maňásků, figurek zvířátek, zkrátka všeho, nad čím se dá s dítětem „povídat“.

Mluvíme „za dítě“ tehdy, jestliže se snaží dorozumívat převážně gestikulací nebo mimikou nebo jestliže si vytvoří několik málo univerzálních slov, kterých pak užívá pro všechno možné. Vyjadřujeme svou řečí (jednoduše) to, co by asi dítě chtělo říci a jak by to mělo říci.

Řeč dítěte zachytit a rozvést! Je to nejúčinnější podněcující postup. Osvědčuje se už u dětí na začátku batolivého věku. Dítě řekne při nějaké příležitosti své slovo - my je po něm správně opakujeme - a přidáme k tomu ještě jedno nebo dvě slova navíc. Dítě například řekne „haf“ - my řekneme „ano, haf“, „pejsek dělá haf“. A děláme to důsledně - žádnou příležitost nevynecháme. Tento princip lze pak při opožděném vývoji řeči uplatnit u dítěte ještě ve věku předškolním a u dětí s vývojovou dysfázií i později.

Společnost druhých dětí je zpravidla (ne však vždy) povzbudivým činitelem. Tady je také jedna z terapeutických funkcí mateřské školy. Pro některé úzkostné děti je však větší dětská společnost příliš náročná, takže vede spíše k jejich útlumu než k uvolnění. Rozhodně tedy nemůžeme tento prostředek pokládat za univerzálně účinný a samozřejmě jej dítěti ani nevnucujeme.

Ukázka z knihy Z.Matějčka Co, kdy a jak ve výchově dětí (Portál)