Zpráva o stavu

Doktorka.cz nabíhá na nový systém. Prosím omluvte dočasnou zhoršenou dostupnost služeb. Děkujeme!

Na stopě klášterní medicíny

Bylinné léčitelství dnes zažívá renesanci. Vědci v německém Würzburgu sbírají údaje o léčebném umění ve středových klášterech a prohledávají staré folianty, které dosud ležely zaprášené v církevních knihovnách. Zjišťují přitom, že tehdejší mniši a mnišky měli rozsáhlé znalosti o rostlinách a uměli z nich připravit léky, které byly skutečně účinné.

Bylinné léčitelství dnes zažívá renesanci. Vědci v německém Würzburgu
sbírají údaje o léčebném umění ve středových klášterech a prohledávají staré folianty, které dosud ležely zaprášené v církevních knihovnách. Zjišťují přitom, že tehdejší mniši a mnišky měli rozsáhlé znalosti o rostlinách a uměli z nich
připravit léky, které byly skutečně účinné.

Ve středověku představovaly právě kláštery často jedinou
naději a záchranu pro nemocné, proto se léčebnému umění tohoto
období říká také klášterní medicína. Po mnoho století byla
opomíjena, ale v současné době je opět na vzestupu. Středověké
učení, obsah látek a působení mnoha rostlin jsou v centru zájmu
moderního farmaceutického průmyslu i veřejnosti, o čemž svědčí
rostoucí poptávka po bylinných přípravcích. Ve Würzburgu nyní
zpracovává skupina lékařů, botaniků, chemiků, farmaceutů a
historiků historické vědomosti pro využití v moderních terapiích.

"Lékaři a historikové klášterní medicínu dlouho opomíjeli,
protože ji nebrali vážně," říká jeden z odborníků vědeckého týmu
Ralf Windhaber. Mniši totiž používali při terapiích fekálie,
hady, červy a ropuchy a na otevřené rány aplikovali nechutnou
směs z medu, ovčího hnoje a sýrové plísně, vysvětluje vědec.
Moderní lékaře z popisu těchto metod obcházely mdloby a odborné
kruhy označovaly klášterní medicínu za špinavou apatyku. To by se
však nyní mohlo změnit.

Vědci nedávno zjistili, že páchnoucí kašovitá směs, která
byla přikládána na rány, má pravděpodobně antibiotické účinky.
Podobně účinné budou zřejmě také mletá semena dýní, která po
staletí sloužila jako prostředek na sražení horečky. Stejně tak
čaj z fenyklu, tymiánu a meduňky, který lidé ve středověku pili
při dýchacích a zažívacích potížích.

"Lidé dříve věřili, že všechno, co silně páchne nebo voní, je
obzvlášť léčivé," vysvětluje odbornice na léčivé rostliny Sabine
Volková. První zahradu s kořením a léčivými bylinami založili
mniši na německém území před více než tisíci lety. Toto umění
prohloubili a rozšířili především benediktini, kteří se
intenzivně věnovali léčitelství a dovezli mnoho užitečných
rostlin z oblasti Středomoří, kde je hojnost bylinek a koření.

"Mnohé z toho, co v 9. století ve svém botanickém průvodci
sepsal opat benediktinského kláštera v Reichenau Walahfrid
Strabo, platí dnes právě tak, jako v jeho době," tvrdí Volková.
Farmakologové přitom dodnes nejsou v mnoha případech schopni
určit, které jednotlivé látky se v rostlině nacházejí a jak
působí. Například baldrián je od středověku používán pro
uklidňující a uvolňující účinky při nervovém podráždění. Jakým
způsobem však směs látek z kořene baldriánu přesně působí, je
dosud nejasné.

Středověkou léčbu doprovázely také náboženské praktiky, tedy
modlitby, zpovědi a duchovní útěcha, což byla vlastně
psychologická péče o pacienta. Mniši doporučovali byliny rovněž k
vyhánění ďábla a zlých duchů, což pro nezasvěcené možná zní
"nevědecky", ale dnešní historikové lékařství zlé duchy
interpretují například jako ztrátu chuti, únavu nebo bolesti
hlavy.

Mniši totiž mysleli většinou racionálně a přírodovědecky. "I
když byli ovlivněni tehdy panujícím světonázorem a učením o
čtyřech tělesných tekutinách, nemohl nikdo, kdo četl jejich knihy
o bylinách a recepturách, ani tušit, že spis pochází od nějakého
mnicha, tak střízlivě je sepsán," říká Windhaber. Náboženský
obsah tak mívala většinou jen předmluva.

Výjimku v tomto směru představuje (dnes hodně známá)
Hildegarda z Bingenu, která ve svém díle uvádí vedle
přírodovědných také náboženské a morální úvahy. "Byla jistě
pozoruhodnou a inteligentní ženou a dokonce i mystičkou," uvádí
Windhaber. Ve středověku však tato vizionářka nepatřila mezi
lékařské autority a její spisy byly jen málo rozšířené.

Jinak tomu bylo v případě takzvaného Lorscherova lékopisu,
který byl sepsán kolem roku 795 v jednom benediktinském klášteře
v Horním Porýní. Nejstarší německý lékařský rukopis vědce
překvapil. "Jsou v něm patrné stejné problémy, s jakými se potýká
naše zdravotnictví dnes," konstatoval Windhaber. Kláštery se
chtěly dobře postarat o každého pacienta, ale některé léky byly
pro ně nedostupné, protože se musely dovážet. Lorscherův lékopis
byl významný v tom, že mnichům sloužil k vyhledávání domácích a
levnějších zdrojů.


WÜRZBERG (Německo) (ČTK/Naturundkosmos)

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele Věra
    Věra (anonym)

    Podle učení sv.Hildegardy von Bingen léčí zvláště v Německu hodně lékařů, ale muse se úplně přesně dodržet její receptůra složení čaje, nebo masti atd. jinak i při malé změně neučinkuje. Sama jsem vyzkoušela hodně jejich rad s úspěchem. Škoda, že u nás se o ní ví jen velmi málo.

    Dub 13, 2009

Přidat komentář

Reklama

Reklama