• Méně známé tradice, například fyziomedikalismus a medicína původních obyvatel Ameriky,Afriky či siddha ze Srí Lanky, rovněž svým dílem přispívají k našim znalostem a zkušenostem. U většiny světové populace moderní výzkum užitečnost, bezpečnost a spolehlivost původní léčitelské praxe potvrdil a dosud potvrzuje.
• Je důležité uvědomit si, že tradiční bylinná medicína se liší od západní medicíny v teorii i praxi.
• V tradičních systémech bylinného léčitelství se medikamentózní léčba (převážně rostlinného charak­teru) často chápala spíše jako napravování vnitřní disharmonie než jako prosté cílení na symptomy, jako je tomu v západním lékařství. Tyto vnitřní nerovnováhy se považovaly za subjektivní, často se popisovaly v pojmech, jako je jin a jang, tři dóše či tělní tekutiny - tedy v pojmech, jimž tehdejší široká veřejnost rozuměla.
• Bylináři a přírod­ní léčitelé se zamýšleli nad vnitřními nesoulady a využívali rostlinné léky k léčbě nerovnovážných stavů i symptomů. Podle nich disharmo­nie postihovala rovným dílem tělo i mysl - jediný vnitřní nesoulad tudíž mohl ovlivnit všechny kategorie prožitků. Nepředpokládali, že jsou tělo a mysl oddělené, jak dnes často činí západní lékařství.

Zdroj: Adaptogeny, nakladatelství Triton