Panická porucha

ahoj Hanko, musíš se asi cítit ztracená, když ti umřel člověk, kterému jsi mohla i kdykoliv zavolat a pomohl ti. Třeba ti i teď trochu pomůže to, že si můžeš vylít srdce tady na těch stránkách a přečíst si osudy stejně postižených, mně osobně to moc pomáhá, nikdy jsem neměla možnost mluvit s dobrým psychologem, ani jsem nebyla nikde na terapii. Svému psychiatrovi věřím, ale to víš, je to obvodní ambulance, tam není moc času na nějaké delší diskuse a na to, abych chodila k nějakému terapeutovi nemám finance, už mám jen důchod a z toho se žije těžko.
Pajko, trochu jsem přemýšlela o tvých slovech, že kdyby syn nedospěl, nedovolila bych si zhroutit se. Ono je to trochu jinak, měla jsem velké problémy po smrti manžela /komplikace s dědictvím, trvaly pět let a celou tu dobu jsem musela vyjít se svým platem, nebyl přístup k úsporám, do toho jsem přišla o práci , prostě jedna katastrofa za druhou/, a už tenkrát jsem měla několik atak, neléčených a fungovat jsem musela.Nějakou dobu jsem to přežívala s pomocí alkoholu, když jsem měla někam jít, šlo to jen po vypití 2 sklenic vína, ale když jsem se vrátila zpět, už jsem ten alkohol nepotřebovala. Tak jsem přežívala až do doby, kdy mi mohl syn začít pomáhat a až potom jsem s tím vínem nadobro skončila a řekla si, že lepší je být cvok než alkoholik. Ono je to vždy složitější, než může člověk krátce vypsat.Obdivuju tě, čiší z tebe optimismus a dobrá nálada a posiluješ spoustu lidí. Četla jsem na PP6 včerejší příspěvky, je tam někdo nový nešťastný - xxx, moc hezky jsi tam odpověděla.
Zdravím vás obě, mám pocit že vás už trochu znám, teď jdu dělat ranní práce a naložit na vozík staré krámy, které odvezu do kontejneru /přistavili ho dnes, je tu do zítřka a to už bude narvaný/. Takže jdu do terénu, je to asi 500m. ahoj

Psychiatr i gynekolog oba vykládali ,jak to spolu nesouvisí,no a jelikož jsem těžce z doktorské rodiny uznám,že si o tom myslím své.Víra sama neuzdraví,ale je to polovina ,to vím já,je-li supr psychiatr a psychoterapeunt je to něčem jiném.A jelikož jsem to zažila,vím o čem mluvím,kolikrát jsem šla uplně hotová za panem docentem a odcházela v pohodě.Bohužel mi před 4 roky umřel,mohla jsem i zavolat kdykoliv,a pak že je každý nahraditelný,nesouhlasím,nesmysl.

Hanko, možná Ti to psychiatr řekl, protože si riskl, že mu uvěříš. Víš kolika lidem fakt pomůže víra a autorita doktora? Mně taky ne :), nevím, jestli to není spíše na smutníka :( Anebo tomu sám věří.. Rozhodně klimakterium ovlivňuje silně psychiku, zvláště nás labilek... a agorafobie je čistá psychika, jako všechny fobie... Proč s ním nezkusíš na to téma zadiskutovat? Ať Ti to vysvětlí. Není diskutovací typ? :-)

Olgo, Ty jsi teda ranní ptáče! Už to tady taky balím a jedeme domů. Zítra tu budeme mít živo, tak si trochu odpočinout...
Myslím si, že přinejmenším k psychologovi by měl občas zajít každý člověk. Nařídila bych to, i když bych byla možná první, která by se tomu bránila. Jsem velice netvárná, na druhou stranu pár radami dobrého psychologa se řídím dodnes...

ahoj, tak jsem s prací skončila, už v tom vedru nefunguju a zase mají přijít bouřky a ochlazení. Jenom nakrmím kočky a uvařím něco k večeři a jdu si číst. Vstávám v 5 a večer jsem po osmé už v posteli a čtu si. Hanko, taky mám spíš na sebe vztek, ale někdy zvítězí i sebelítost, jsou takové dny. Když mi naposledy říkal psychiatr, že má radost, že se lepším, odpověděla jsem, že mám samozřejmě taky radost, ale že otázkou je, jak budu reagovat, když se dostaví nějaká stresová situace. U tebe se toho v malém časovém úseku nakupilo moc najednou a chápu, že ti není zrovna nejlíp. Já jsem moc ráda, že tahle rubrika existuje a že jsem se odhodlala začít sem psát, trvalo mi asi tři měsíce , než jsem sebrala odvahu a už tím, že sem píšu, tak je mi líp.
Je dobře, že dnes se už mladí za své psychické problémy nestydí a otevřeně o nich mluví, dřív, kdo chodil k psychiatrovi byl cvok a okolí se ho stranilo.
Zdravím všechny a nakouknu zase zítra ráno.

jojojo holky asi máte pravdu ta naše generace byla o Belasponech,Radepurech,Rudotelech,Diazepanech,na spaní Nitrazepan,přesně to co dnes lékaři zavrhují,ale nám to také tenkrát dávali lékaři a volně prodejné to nebylo,tak kde je chyba ?V nás ,to asi ne,co?Já se nelituju spíš mám na sebe vztek a holt někdy se negativním emocím nevyhneš,npř.v unoru mi umřel tchán,v březnu nejlepší kamarád,krádež kolem bytu a šup,šup,a to neovlivníš.No ted se raduju,,,,,,,,,,,,,,pleju dlažbu,ale je tam 30C,tak jaksi to nejde.A dobrý for byl ten,když mi řekl psychiatr ,že přechod nemá vliv na agarofobii,no tak to je pěkná pitomost,neb agarofobie následek PP,samozřejmě vliv jedno na druhé má.No já tedy zatím moc nevítězím.Ale snažím se to řešit prací.

Olgo, docela Ti rozumím. Taky na Neurol nedám dopustit, ale přitom jsem si vědoma toho, že by bylo i jiné iřešení a taky skutečnost, že spoustě lidí, kteří sem psali, prostě nesedl. Neurol SR vlastně funguje tak, že dávku roztpýlí do dlouhého času, takže v podstatě nonstop působí, nemusíš myslet na to, že si máš vzít další dávku, udržuje stálou určitou hladinu.
Kdyby Tvůj syn nedospěl a nemohl Tě zastoupit, nedovolila by sis "přepych" zůstat tolik let zavřená doma. Péče o mládě by Tě vyhnala. proto jsem zastáncem tvrdého, ale přitom láskyplného přístupu k nám bojavkám. Je sice příjemné nechat se hýčkat, i zapojit zbytek rodiny do péče o domácnost, ale na druhou stranu takový milující a milovaný "tahač" do absolvování nepříjemných situací je k nezaplacení. Je třeba dokázat odhadnout, kdy je to o naší nechuti a vyhýbavosti bojovat a kdy je nám opravdu tak slabo, že je lépe zůstat v klidu domova. Mně se stalo něco podobného. Tehdy jsem si to neuvědomila, ale jakmile děti dospěly, dovolila jsem si zhroutit se. Naštěstí jsem zase vstala a jdu, zatím. Diagnózu neurastenie, tak tu jsem měla taky. Jsme jedna generace a nic jiného, než Radepury, Belaspony, Diazepamy apod. plus neurotické poruchy tehdy nebylo známo.
A klimakterium mi dává taky hezky zabrat, oběma vám doporučuji pojednání o této problematice vzhledem k psychice i na stránkách www.lundbeck.cz
http://cz.lundbeck.com/cz/Public/what_we_do/Depression/documents/Trapi%20vas%20deprese%20v%20perimenopauze.pdf
Držte se, jde to nad PP i agorafobií vítězit a radovat se ze života. Snažte se vyhnout sebelítosti a všem negativním emocím, jak jen to půjde.

Hanko, teď jsem dokončila ranní práce , tak jsem nakoukla a mám radost, že jsi se ozvala.Nic si z toho nedělej, nejsi sama, můj syn tomu taky moc nerozumí, myslím spíš, že ani nechce, že chce abych fungovala normálně, ale řekla bych, že moje , teď už spíš ne denní, ale občasné "stavy" přežívá. S těmi léky nevím, možná nějak zareaguje "dobrá duše "této rubriky Pajka, ale souhlasila bych s ní, že anxiolytika pomáhají víc než AD. Pokud jde o mě, mne AD "nakopnou", že mám víc energie, ale současně,když nemám k tomu anxiolytikum, tak jsem víc nervozní. Nevím, zase se ozvu, teď jdu likvidovat bordel po zedníkovi, co tu včera dělal nějaké práce na baráku. Držím ti palce a vydrž.

Oli,taky hezké no já být 7 let doma tak mě tu dcera asi psychicky zničí,že jsem k ničemu apod.Vidím,že život je pěkná mrcha,,,,,,,,,,,,,,ale tak holt jsme měly smůlu,ale ono když to čteš na PP ,tak sice všicni berou AD ,ale k tomu Neuroly apd.nikdo to nezvládá jen s AD,takže já tomu moc nerozumím,vy jo?

ahoj Pajko a Hanko, teď jsem si přečetla vaše povídání ze soboty a neděle, syn byl o víkendu doma, takže jsem se nedostala na počítač, má ho u sebe v pokoji a když je doma , tak mu tam nelezu. Mluvíte mi obě z duše, v každé z vás je něco, co cítím i já, možná proto, že jsme v podstatě stejná generace, i když já jsem z vás nejstarší. Pajko, i mně celá léta předepisoval obvoďák buď diazepam nebo radepur, jako diagnozu jsem vždycky po všech vyšetřeních měla buď neurocirkulační asthenii nebo vegetativní neurozu, v podstatě od puberty. Nevěděla jsem , co mi je, jsem zřejmě od narození neurotička a stav se mi po všech životních peripetiích zhoršoval až do situace, kdy, jak jsem už popsala dříve, jsem nebyla schopná opustit sedm let domov. To ale už synovi bylo přes 18 let, měl řidičák, takže mi mohl obstarávat velké nákupy i dovézt mě někam na úřad, když bylo potřeba. Teď poslední tři roky, kdy se léčím, beru AD Apo-moclob nejdříve v kombinaci s Prosulpinem, ale poslední rok a půl v kombinaci s Neurolem SR /má pomalejší nástup a déle působí/ v dávce ráno 0,5 a večer 1.0.A můžu říct, že teprve po Neurolu se mi podstatně ulevilo, hlavně mi potlačil ten věčný strach už z čehokoliv, který mě strašně vyčerpával, způsobem, že mě denně bolela hlava, někdy tak, že jsem nebyla schopna ničeho. To mi přestalo, už jen to byla velká úleva. A ten strach mám sice pořád někde v sobě, ale už to není to hrozné, co člověka vyčerpá, protože veškerou energii věnuje boji proti strachu a na nic víc už nezbývá. Hanko, přechod jsem absolvovala v období, kdy jsem byla zavřená doma, takže bez substituční hormonální léčby a přežila jsem, ale vím o čem mluvíš.
Jinak moje výprava v pátek na nákup dopadla dobře, podívala jsem se , co lidé pěstují na zahrádkách a bylo to v pohodě, takže mi to zase zvedlo trošičku sebevědomí. Teď si jdu ještě přečíst, o co jsem přišla na PP6, obě vás moc zdravím, jinak se zatím v lidech, co sem píší snažím zorientovat a zapamatovat si kdo je kdo a jejich příběhy. 'Ríkám si, že co člověk, to námět na román, jen kdyby měl někdo spisovatelský talent. Hanko, držím ti palce a Pajku srdečně zdravím...

Pajko no tak vidím,že jsem brala stejné léky jen ne 20 let ,ale asi poslední 3,no plno lidí by už řeklo ,že je závislost,ale neřeším to,pokud mi to bude pomahat ,je to v pohodě,no nevím co s AD,máš pravdu opravdu to tak nefunguje alespon ne u mě.Hanka

Hanko, mívám někdy horší období a pak se nechám unášet představou, jak mě AD osvobozují a je mi blaze, ale vím, že to tak většinou nefunguje a někdy toho svého doktora podezírám, že mi je nepíše protekčně :-) Víš, já jsem si 20 let pomáhala Diazepamem a on mi ho pak ze dne na den vyměnil za alprazolam, který beru 13 let. V nejkrutější době jsem šla od drobečku k drobečku až 5 mg denně, ale ani nevím jak, zcela bezproblémově jsem rychle klesla na 0,5-1,5 mg. Snažím se, ale dávám přednost klidu s pomocí léku, před atakou, která nezdravě vysiluje. Taky vím, že se PP nikdy zcela nezbavím, příliš dlouho jsem ji přecházela, takže cíl je, naučit se s ní žít tak, aby to co nejvíc bolelo, omezovalo a trápilo. Moje děti mi rozumí, ale léky zavrhují, tlačí mě do terapií, které by mě podle nich medikamentů zbavily. V tom mi taky nedají pokoj a vůči lékům mají i díky mně averzi. Dívám se na to trochu jinak: díkybohu za objev anxiolytik i antidepresiv. Mnohým lidem udělaly z pekla a život anebo ho přímo zachránily...
Stresory negativně působí, i tam je třeba uhlídat míru smutku a myslet na to, že druhému už člověk nepomůže a sobě uškodí... A u těch ostatních si říkat, že když nejde o život, jde o ...
Přeju hodně zdraví a síly...

Upřímně Pajko bud ráda,že jsi bez AD,člověk je jiný,já také asi skončím bez nich,a zda má člověk závislost v našem věku ,není asi tak důležité,někdo bere inzulin,jiný brufen a někdo anxyolitika,závislost na nich se vytvoří téměř vždy i na Neurolu,ale moje kamarádka bere Neurol 6let denně a žít bez něj nemůže,a AD k tomu.AD ti potlačí emoce,já to tedy tak cítím.Já mám jednu velkou nevýhodu,že moje rodina to nebere,a dospělá dcera je v tomhle naprosto hrozná.Co si vyslechnu ani psát nebudu a rozhodně to zlepšení nepřispívá,to vím.No zatím není se moc momentálně za co oměnovat,chci zkusit i relaxační hlub.terapii,prostě co půjde ,abych mohla alespon trochu fungovat pro tu 12letou.No zhoupla jsem se rychle,během pár měsíců,dvě umrtí,problém kolem bytu a hlavně přechod a tralalala.Děkuju ti za rady Hanka

Hanko, spousta lidí funguje dobře bez AD, pouze s anxiolytiky. Většina odborníků preferuje AD, která upravují hladinu serotoninu v mozku, na druhou stranu nevím, proč se jim můj psychiatr v mém případě brání. Možná proto, že si dávky mohu regulovat dle potřeby a hlavně po těch letech, co je beru ví, že nemám závislost. Kromě dýchání se nauč víc relaxačních praktik, cviš, sportuj, dělej si radosti, zejména při každém pokoření agorafobocké situace je třeba se odměnit, miluj, pšstuj koníčky, vychutnávej si život, to vše jsou přirozené látky a činnosti, které uvolňují a posilují organismus.

díky Pajko,neboj ja to brát nebudu,já jen bojuju s AD a moc mi nesedí žádná,říkám si jestli když jsem celý život AD nebrala ,prostě moje tělo v 51 ani můj mozek prostě nechtějí,mám pocit jako když jsem bez citu,zvláštní a to mám minimální dávky,nevím,doktor pronesl,že se může stát,že mi prostě AD sedět nebudou a že agarofobii mi stejně nevyléčí.Takže spíš skončím na nějakých podobných lécích jako je Neurol atd.,nevím.Díky to dýchání budu trénovat.Hanka

Pajko dýchání je velice dobrá věc,taky sem to absolvovala.A taky souhlasím s tím,že na PP si každý musí vybrat svoji kombinaci léků která mu bude vyhovovat:-)

Hanko, beru Buspiron pravidelně a Neurol dle potřeby. Ale zveřejňuju to nerada, protože lidi mají tendenci chtít to, co pomohlo druhému a to u PP nefunguje. Každý jsme jinak vnímavý člověk k lékům i psychoterapii. Někomu např.svědčí skupinová, jiný ji nesnese, jak napsala např.Romanka.
Jak ji stopnu? Tak že potlačuju splašené a rozjitřené emoce a snažím se co nejvíc zapojit rozum a taky dechem, hlubokým dlouhým dýcháním. Jestli ho neznáš, pak doporučuji trénovat kdykoliv to jen bude možné. Správné prodýchávání nakonec funguje i jako prevence.

Díky Pajko,snad se hodím zase do normálu,prosím tě a jaké bereš prášky?A ještě jak PP včas stopneš?Díky Hanka

Teď to po sobě čtu, snad ty nesmysly dešifuješ :)

Hanko, mám děti 31, 26 a 25 a mám taky štěstí, že pochopily a přijaly mé diagnózy. Dva mladší bydleli na privátě roky s psychology, syn se na ni dokonce i hlásil a studuje obor příbuzný. Mnoha radami i přístupem mi v podstatě i dost všichni pomohli. Vychovávala jsem je sama, takže to byl určitý tlak, který mi nedovolil se schovat, uhnout, mateřský pud mě vyhnal jít obstarat potravu i finance na ni. Takže jsem se nikdy nezastavila, jenom jsem s nimi neabsolvovala tolik výletů, kolik jsme mohla, prtože jsem už na ně neměla dost síly. Tam jsem couvala a schovávala ze za víkendovou práci, pracovala jsem v podobné branži jako Ty a spoustu věcí jsem dělala pro své klienty doma. takže jsem dostala nálepku workoholičky, ale věděla jsem, že problém je jinde. Prasklo to vlastně v době, kdy se přiblížil jejich odchod z domu na VŠ a představa, že se vracím do prázdného domu, přičemž kvůli tomu pendluju denně 50 km v autě mi připadl absurdní a najednou nic nemělo smysl. Rozjel se kolotoč atak, pořád jsem netušila, co mi to vlastně všechno je. To už je více než 6 let. Trval ten stav asi půl roku a pak jsem se vrátila do normy. Důležité bylo, že mě vzal pod křídlo přítel a začali jsme spolu bydlet. K dětem jezdím domů, ale čím jsou starší a mají svá soukromí, tím je zřídkavější to je. Naučila jsem se vychutnat si okamžiky, kdy nic nemusím, ale jen můžu. Skutečnost, že na mě nečekají 3 hladové krčky + pes. Ale přesto občas se PP občas udeřit, většinou ji včas stopnu, už se jí téměř nebojím, ale nepříjemné ty stavy jsou vždy... :(

Romanko já ti moc děkuju,včera jsi mi pomohla moc a ani o tom nevíš Hanka