Hledám někoho na dopisování_psychické problémy

Pepa: Strach o někoho blízkého jsem zažila, a je to opravdu děsný a nedá se to s těmi mými problémy teď srovnat, to je fakt. Máš pravdu :-)Díky moc, heslo je pravdivý :-)

Je vidět, že si ještě nezažila pořádný stres a neměla si strach o svůj život, nebo život někoho jiného. Až budeš mít děti tak teprve tvoje psychika dozraje. Jinak se drž hesla: "Když nejde o život, tak jde o ho...!" Hlavu vzhůru.

Díky Lindo, ty jsi zlato :-)

To já jsem na tom s Aj stejně, ale oni mají často v povinnostech takovýhle věci a pak to vůbec neděláš. Zařídit služební cestu bys zvládla levou zadní, připravíš si to dopředu, pak to tam řekneš do telefonu a když jim nebudeš rozumět, řekneš jestli můžou ještě jednou pomalu a příště už v tom budeš lepší a lepší. Důležitý je být příjemná a pak se odpouští vše:-) Jinak se to člověk nenaučí nikdy. Mě spíš mrzí, že to nepoužívám vůbec, tak jsem to úplně zapomněla. Ale e-mailu bych se nebála už vůbec. Základní Aj - to je požadavek úplně v poho.

Můžu se ještě na něco zeptat? Když v inzerátu prac. místa je napsána "základní angličtina", tak to je jaká úroveň? Já bych řekla, že úplné minimum, že jako člověk o Aj někdy slyšel a je schopen říct pojďte dál a sedněte se atp., ale v povinnostech mají např. zařizování služebních cest, nedovedu si představit volat třeba do Anglie a telefonicky něco domlouvat, leda tak e-mailem.Když je tam komunikativní angličtina, tak vím, že to zkoušet nebudu, protože než já se vymáčknu.

No to je fakt.Toho se taky potom bojím, ale co má člověk dělat, když dítě třeba onemocní, viď? :-( Doufám, že to potom budu moct řešit různýma chůvama atd. (jestli na to budou peníze) Babičky bohužel nepřicházejí v úvahu. Je to boj.

Ani bych neřekla, podle mě jsou lidi mezi 25 a 30 nejvyhledávanější (i mladší, ale s praxí). Oni s tím rizikem počítají a taky se na to často ptají u pohovoru, i když nesmí. Ale i kdybys tam byla jen 2 roky a šla na mateřskou, tak se jim to vyplatí. Dneska se to všude hrozně střídá a firmy s tím počítají. Horší je to pak, když už ty malý děti máš. Dobře platící firmy očekává nějaké ty přesčasy, když je třeba. A chodit k malému dítěti domů nejdřív v 5, spíš v 6 a déle?

Tak to není taková doba, snad něco se zákl. Aj, najdu, díky moc :-) Já budu cca od září mít individuálního učitele, to je prý sice drahé ale nejrychlejší. Prošla jsem taky několika kurzy a nic moc.A taky ještě kvůli jedné věci se bojím, že nic nenajdu, je mi 28 let, tak jsem tzv. riziková prac. síla, zaměstnavatelé si budou myslet, že co nejdřív budu chtít otěhotnět, což není pravda, ale kdo mi uvěří? :-/ Vždycky jsem myslela, že tak kolem 32 let, ale jestli mě teď někde vezmou, tak to ještě o něco posunu, nemám povahu na to, abych otěhotněla hned v novém zaměstnání, i když to zákon nezakazuje. kKorát se bojím, aby to třeba kolem té 35 ještě šlo. Mám nějaké trochu problémy, které tu nebudu rozepisovat, ale předpokládá se, že budu mít nějakou dobu problémy třeba s početím nebo donošením. Achjo. Ale musím říct, že mi to "vypsání" pomáhá a cítím se líp, než před pár dny.

Nik, je to už 3 roky, už jsem tady ve firmě takový mazák, hodně se to tu střídá, takže jsem poznala hodně nových kolegů a dobře si se všemi rozumím. Těmi pohovory je dobrý si projít, protože co tě nezabije, tě posílí. Jinak s jazykem se dá pořád něco dělat, jestli se ho chceš naučit, jdi do toho. I když trochu problém je, že člověk se opravdu naučí komunikovat jen, když v té zemi nějakou dobu žije. Já jsem tady prošla několika kurzy a vždycky jsem to stejně zapomněla. Na většině kurzech se taky moc nekomunikuje, spíš se dělají cvičení z učebnice. V tomhle mi třeba pomohla škola LITE, tam se jen mluví, ale zase je to hodně hodně drahé.

Ahojky,ráda si s někým budu psát a zkusím ho podpořit při slabých chvilkách.Mě je 27 let a 8 let se léčím s agorafobií s panickými ataky.Takže mi taky často není hej a ráda pokecám.Bydlím ve středočeském kraji v Kamenici.Můj mail:zlabenka"seznam.cz,icq:408-758-282.Teď bohužel nemám moc přístup na net,tak ještě přidám mobil,to bude jistější že rychleji odepíšu :-)Budu ráda když někdo napíše.Díky ahoj.

Tak to je fajn. Jak je to dlouho? Fakt jsem blbá, že jsem se ten jazyk pořádně nenaučila :-(A tuto stávající práci jsem taky našla tím, že jsem se tzv. vyvěsila na netu, taky mi zavolali sami. Ale to bylo hrozně jednoduché, potřebovali někoho hned, já byla bez práce, tak mě vzali, žádný davy, žádný velký pohovory. Pohoda.Takže já nejdřív zkusím na něco odpovědět, zajít si na pohovor a potom po měsíci až dvou zkusím dát ten inzerát. To budou nervy. Díky moc :-)

Tak to je fajn. Jak je to dlouho? Fakt jsem blbá, že jsem se ten jazyk pořádně nenaučila :-(A tuto stávající práci jsem taky našla tím, že jsem se tzv. vyvěsila na netu, taky mi zavolali sami. Ale to bylo hrozně jednoduché, potřebovali někoho hned, já byla bez práce, tak mě vzali, žádný davy, žádný velký pohovory. Pohoda.Takže já nejdřív zkusím na něco odpovědět, zajít si na pohovor a potom po měsíci až dvou zkusím dát ten inzerát. To budou nervy. Díky moc :-)

No vidíš, aspoň si dokážeš diagnostikovat, kde vznikl probém. Já jsem třeba taky hodně odpovídala na inzeráty, chodila jsem tam pak s tím, že se jdu prezentovat (ne s tím "dejte mi prosím práci, já vás potřebuju"). Ale poslední práci jsem stejně našla tak, že jsem si dala inzerát sama (už nevím na jakém webu) a zavolali mi oni. Jazyk jsem neuměla, uvedla jsem tam jen pasivně, ale stejně mi zavolala firma, která to nepotřebovala. A vzali mě, prošla jsem oběma koly. A nervy jsem měla:-)

Když tak nad tím přemýšlím, taky vždycky vyšiluju hodně dopředu, a když nastane ta situace, tak jsem skoro pánem klidu. Např. u maturity, den před tím jsem si myslela, že tam snad ani nepůjdu, jak jsem se bála-celý den jsem brečela nervama, a když jsem tam ten den přišla, tak jsem byla ze všech nejvíc v pohodě.Taky si myslím, že tuhle svoji povahu mám od dětství, vždycky jsem chtěla být nejlepší, což se mi dařilo hlavně na ZŠ, a když se mi něco nepovedlo, bylo to pro mě jako konec světa. Musím říct, že jsem si takové tlaky na sebe kladla sama, rodiče byli v pohodě a nenutili mě nosit jedničky a být nejlepší. Byla jsem takový ten tichý ušlápnutý jedničkář, který byl zvyklý, že se mu všechno daří a myslel si, že se mu vždycky musí všechno dařit. Samozřejmě ti, kteří měli trojky či čtyřky jsou na tom teď ve většině případů líp, uměli se od mala o sebe postarat a překonávat překážky. To je to, co neumím, úplně nejraději se překážce vyhnu, a pokud je to nevyhnutelný, tak ji překonám, ale mám právě předem tyhle psychický problémy. Těch devět let, co jsem tu v práci jsem sice celkem spokojená, ale x-krát u jsem chtěla jít pryč kvůli vyššímu platu, no a protože mě nic nenutilo, tak jsem o tom jenom kecala. Teď budu muset jít pryč, musím překonat překážku a proto tak vyšiluju. Je to děsný, tahle povaha. Měla bych do toho prostě skočit, do každé takové změny, normální životní, a bylo by to. Snad k tomu časem dospěju.

Lejlo, mně taky pomáhá mluvit s přítelem, ale taky si myslím, že když je to často, tak mu to musí lézt na nervy. Proto jsem ráda, že existuje internet, kde si člověk může vylít srdce :-)

Zapomněla jsem se nahoře podepsat.Já mám obvykle strach jenom dopředu a potom mě to přejde. Je pro mě těžká ta nejistota . Někdy mi taky pomáhá o tom mluvit třeba s manželem. Časem mu to už ale pochopitelně začne lézt na nervy :o). Sama vím jak je to těžké, ale je potřeba se na to podívat reálně. Vlastně ti nic nehrozí. Sama si psala, že žiješ s přítelem a i kdybys nějakou dobu práci nemohla sehnat může tě živit on. Pak jsou tu personální agentury. Pokud nebudeš moct najít práci, můžeš zatím dělat brigády. Není to nic moc, ale chvíli se to dá zvládnout.Pak je tu taky pracák, kde ti nabídnou rovnou takovou práci, na kterou máš kvalifikaci.

Ahoj, ještě jednou všem děkuji za názory :-)Mámo: jak jsi těchto stavů zbavila, časem šly pryč?Jinak k poslednímu příspěvku, inzeráty pročítám, sice je pro mě míň příležitostí (kvůli té mé Aj), ale něco přece jen je, stejně se bojím. Životopis mám napsaný a tento týden chci odpovídat na pracovní místa. Už minulý týden jsem poslala životopis na jednu, bylo to prostřednictvím personální agentury, a nepozvali mě na pohovor, protože na tam byl nutný nástup ihned, což já nemůžu. Strašně se budu bát na nějaký ten pohovor jít :-(

Ahoj mám podobný problém jako ty. Mám diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchu. Psychofarmaka mi v ničem nepomáhají. Z těchto stavů se dostávám až když začnu situaci řešit. Je to možná šílené, ale já bych ve tvé situaci začala pročítat inzeráty s nabídkou zaměstnání přesto, že ti zbývá ještě půl roku. Pomohlo by mi vědomí, že se najde dostatek pro mě vhodných příležitostí. Dokonce bych si už začala připravovat životopis. Nemyslím, že je špatné, že si chceš s dopisovat s někým podobně postiženým, dost možná se navzájem přesvědčíte o absurdnosti vašich úzkostí..

Zdravím, co je dnes tak hrozného na tom jít k psychiatrovi? Dnes fůra lidí trpí depresemi a úzkostmi a existuje mnoho velmi účinných prášků. Já se také léčím z úzkosti a depresivních stavů a nevidím na tom nic tak strašného. Samozřejmě psychoterapie je také velmi důležitá, ale často je opravdu potřebné ji kombinovat s prášky, hlavně pokud ty stavy trvají dlouho, protože tím se v mozku vytvoří chemická nerovnováha, která se bez prášků jen těžko dává do pořádku.

Pokud si chce Nik28 s někým popvídat, schvaluji. Nechápu, proč jí hned ženete k psychiatrovi. Moje dcera se po pokusu o sebevraždu od svého psychiatra dozvěděla, že jí nemůže pomoct. Tenhle výrok by vůbec specializovaný lékař vyslovit neměl, i kdyby to věděl. A nevedlo to k ničemu, pomohly jí nejbližší, za kterýma mohla mluvit kdykoli a ne na objednávku. Člověk potřebuje mluvit o problému, když to na něj přijde a ne když je objednaný. Pocity NIk28 chápu, měla jsem je kdysi také.