Mateřská dovolená a deprese

Dříve sem to neměla,to co mám teď to je moje nočni můra nevím kde se to ve mně vzalo,ale musím se z toho zbavit

jsi žádné problémy neměla? To je divné,že to máš po porodu dítěte,vždyt s ním přece chodíš ven.Bývá po porodu laktační psychoza,ale to si myslím,že se tě netýká,to je asi úplně něco jiného.Zajdi za odborníkem,ten ti nejlépe poradí.U mě tomu bylo naopak,v době,kdy se dcera narodila jsem bývala živel,postupem času,kdy dospěla,tak se to změnilo,ale zase u mě úplně jiný problém,než to,o čem píšeš ty.

Srdečně zdravím maminky,které si to aspoň přečtou. Na mateřské jsem už dva roky,začátky nebyly lehké,ale to znáte.Po porodu se ve mně něco změnilo,začala sem o sobě pochybovat že to nezvládám že dělám vše špatně. Brala sem to tak že se to stává po porodu.Jenom že to bylo,a horší, a horší. Nemluvila sem o tom s nikým,čekala sem že to přejde,a teď vím že to byla chyba. Víte teď sem na tom tak že pomalu mám problém jít ven bojím se lidi.MHD mi dělá problém psychicky jsem na tom tak že nevím jak se srovnat.Mam pocit že se na mne každý ohlíží,koukají tak zle, a bojím se setkání s maminkami. Sem nervózní,připadám si tak hloupá
Tak ráda bych si popovídali,ale nezvládám to,nevím jak se z toho dostat.Nevim proč mi záleží na tom kdo si co o mně mysli.vždyť já to nemám ani za potřeba.žijeme spořaďany život,mám báječně dítko,skvělého přítele problém sem já. Mám pár známých,ale to nejsou,lidi komu bych se mohla svéřit,to by nepochopili.Jak získat splátky svoje sebevědomí, jak jít v klidu ven,a nepřežila to,jak vzít dítko do dětského centra,když tam jenom jedu kolem tak se mi svírá žaludek,začínám se nervozitou potit.Kež by jste viděli jak chci být v pohodě,nad věcí.Brouček mi roste na očích měla bych si ho užívat,a já pořád řeším sebe.chce se mi brečet jak sem sobecké kvůli malimu,a příteli,ale nemůžu se z toho dostat.

My máme takovou situaci doma...ale to je vaše volba - jistě by to šlo řešit např. denním stacionářem, týdenními pobyty v ústavu anebo v ústavu napořád. Ale zřejmě je tohle řešení, které vám nejvíc vyhovuje, tak se tím neohánějte. Já osobně tohle celoživotní sebeobětování v těchto případech nechápu. Bývá to na úkor dalších sourozenců, manželství se rozpadají, ženská udřená a izolovaná od světa a stejně to dítě v ústavu jednou skončí, až nebude nikdo, kdo by se o něj postaral.

jsem na tom stejně! Mám...My máme takovou situaci doma již 32 let, protože máme těžce mentálně a tělesně postiženou dceru.

To jen tak pro zamyšlení.

jsem na tom stejně! Mám dvě vysoké školy a jsem zoufalá z toho stereotypu doma... chtěla bych aspoň na chvíli vypadnout nebo mít čas pro sebe. Mám dvě babičky,které by pohlídaly třeba na pár hodin a já bych si zatím něco přečetla nebo udělala nebo šla na chvíli pryč, ale můj manžel nesouhlasí a pořád se kvůli tomu hádáme. Jsem asi hrozná, že chci chvíli pro své aktivity...

Zdravim vas vsechny maminky,jsem na tom uplne stejne.Pri prvnim porodu a MD bylo vse Ok a ja si ho uzivala,pak prislo druhe tehotenstvi a ve 28 tydnu zjistili me melicke ze ma Hydrops fetalis,plna vody otekla a nevi se z ceho.Nastal kolotoc v nemocnicich,ruzna vysetreni ja mela misto jedno litru plodove vody 5 litru tak ze i u me ruzna vysetreni,porad az do porodu jsme nevedeli,zda bude mala zdrava.Po mesici v nemocnici mi byl udelam velmi dlouhy a bolestivy cisarsky rez.Vetsi bolest jsem nezazila,mala mi byla odeprana do inkubatoru.porod byl v 32 tt.s 5%napreziti bojovala skoro dva mesice a dostala se ze vseho.Jenze prijeli jsme domu a zacal kolotoc,podavani ruznych leku,kojeni.Prvni rok byl hrozny,mela same kasle a rymy,tim ze mela nevyvinute plice,ja tyden co tyden bojovala s jejim dusicim se kaslem a kdyz se to po pul roce trosku zlepsilo ja dostala deprese a pocit ze nic nezvladam tak jak chci a mam.Syndrom vyhoreni jak vysity.Uslysela jsem malou jen trosku zakaslat a uz mela strach co zase bude.Nemohla jsem slyset ani jeji plac.Byla jsem uz na nervy.Nechtela se mnou ani spavat.citila,ze neni neco v poradku.Ocitla jsem se tedy u psychiatra.Beru necely rok antidepresiva ale zaridila jsem si Kyneziolozku.Tohle vam pomuze pokud tomu uverite a reknu vam ze jeste nez mi antidepresiva zabrala byla jsem z toho z vetsi casti venku diky teto pani.Je to uzasna metoda.Opravdu to zkuste vsechyn.Doporucuju.A doporucuju si precist knizku MILUJ SVUJ ZIVOT od LUIS L.HAY.Dalsi vyborna vec.Maminky opravdu to aspon zkuste.ja jsem nemohla prijmout to,ze ja vesely a rad se bavici clovek dopadne zrovna takhle.To preci neni napln do konce zitova nebo snad ano?stresovat se a porad se ptat sebe zda jsem dobra ci ne:

ahoj holky,prave resim podobne veci.Mam 3holvicky 11,8,4roky.Kdyz byli starsim 3,5 a1 rok,zustala jsem s nima sama,pak se znova vdala.Me 1.manzelstvi bylo moc spatne,rozvod velmi tezky a pak sama na deti take.Vzdycky jsem vsechno zvladla.A ted si delam rekvalifikacni kurz a vracim se domu denne kolem 2.hod.Takze nic hrozneho,jenze me je najednou nejak hrozne.Mam vycitky,ze nezvladam deti,domacnost,manzela,casto mi je do place,kricim na deti a jsem porad unavena.Pripadam si jako spatna matka.Pritom si to nikdo jiny nemysli.Zvladla jsem v zivote tak tezky veci a ted me polozoi odchod z matersky?Pravda navrat po 12letech,ale presto...Co to se.mnou sakra je?

Ahoj maminky na mateřské...noo tak ja tady to znam ,,,,moc dobře ,,,,ja dřív člověk ktery se rad bavil ,,,společensky ,spousta kamaradu ,,,,pak teho tenství ,,,těšila jsem se na miminko a tešila jsem se na mateřskou ,,,,pak přisly panicky uzkosti ,,,rok antidepresiva,,po porodu druheho miminka se to uklidnilo ,uzkosti nejsou ale jak píšeš ty ,,připdama si uplně zbytečna ,,,jen uklizím ,,peru ,,,,(že se na to nevys .....)-) ale už nejsem jaka jsem byvala,,,nemam na nic chut ,,žadnou radost ze života ,,,a to se blíží zima,,tu uplně nesnaším ,,,kde je ten vesely člověk jakym jsem byvala,ale v dubnu mateřska končí ,,,,tak snad se to všechno navratem do normálního života vratí ,,,,ja teda do sebe cpu hory slunečnicovych semínek ,,magnezko a tak ,,snažím se s tema nervama bojovat spíš přírodní cestou ,,,

Naprosto vas holky chapu! Ja jsem na tom podobne. Materska dovolena a skoro rocni hyperaktivni dite. Manzel od rana do noci v robote, ja porad sama! Rodina a kamaradi daleko...kazdej den jako druhej, stereotyp, urvany dite, milion veci co delat, ale clovek na nic nema chut a ani silu :-(

ráda,že máš děti zdravé.Užívej si mateřskou,potom půjdeš do práce,sice přijdeš víc mezi lidi,ale přijdeš domů s zase kolotoč,úkoly,vaření,úklid atd.Já už to mám dávno za sebou a hned bych to z fleku vrátila,to byl krásný život,když byly děti malé.Ted poslední 2-3 roky hrůza,velké starosti,které ani nebudu psát.Ty máš malé děti,jsi doma,chod s nimi do kroužků,soutěží,cirkusů a užívej si to,aby měly na co vzpomínat.Jinak,neměj výčitky,věřím,že se o děti staráš dobře a depky máme občas všichni.Važ si toho co máš,někdo je na tom daleko hůř.

Ahoj, čtu co tady píšete, tak koukám, že nejsu sama. Já to zase mám takto: Jsme v RD, máme ho na dva byty: jeden já s dětmi (6 a 3 roky), manžel a ve druhém můj táta. Moje máma se odstěhovala od táty a je v paneláku. Jsou už starší, mají oba přes 70. Máme ještě jednu chalupu na spadnutí, spíš jako parcelu, a ještě jednu klasickou selskou s uzavřeným dvorem. K tomu les. K tomu barák, co bydlíme. Já jsem s holkou do jejích 4 let doma, akorát mi to vychází, že půjde v září do školky, kluk do školy, takže se s nimi sžiju v jiném režimu, odstonáme v Mš s holkou to nejhorší a hurá za rok do práce. Což o to. Akorát to nezvládám v tom, že se do všeho ještě míchá můj táta, nemá co dělat, pořád chodí, co je třeba udělat, jenže on už za volant nesedne, na každou práci musí mít někoho takzvaně za zadkem a chodí za mnou se slovy: " Co myslíš, bude mít Jarda čas? " Mu vždycky řeknu, ať se domluví s ním, co se ptá mě...já s tima děckama jsem ráda, že existuju. Však víte, co to dá za práci starat se o ně :( Mám v sobě vnitřní třes, nedokážu mít radost z ničeho, věci, co mě bavily dřív mě vůbec nelákají, chlap má práci takovou, že nevím, jestli přijde v tolik v kolik má...chodí do práce i o víkendech...a já defacto furt sama. Doma práce stojí (ta chlapská) a já mám neustále myšlenky na to, že kdybych byla chlap, bylo by vše jednodušší. Začala mě dost bolet krční páteř, hlava, takže ráno ke snídani prášek, večer si dám sklenku vína. A tak pořád dokola. Mám pocit, že moje tělo drží pohromadě už jen proto, že je obaleno kůží..A taky mám pocit, že pořád jen mám v ruce koště, hadr, prádlo nebo nádobí. Pořád se u nás mluví až až ...až budu doma, udělám tohle...až bude jaro, uděláme tohle...až bude léto...až až...až....Co ty děti budou mít na mě za vzpomínky?! :(

Je to velká móda - celebrity vystrkují miminka do kamery, málem rodí v přímém přenosu, každé děcko má jiného tátu a obyčejná holka si myslí, že ona bude taky taková realitymatka. Nevdá se, partner neví, co je zodpovědnost a nakonec všechny olitují a mají depku. Psychiatr si mne ruce, v čekárně dnes sedí jedna matka vedle druhé a hroutí se.
Chcete mít opravdu děti? No nevím.

Zdeno, potŕebujete nějak jinak trávit aspoň desetinu času, než jen s dětmi. Otec vašich dětí se musí starat rovným dílem. Nechci vás odsoudit, že si za to můžete sama, ale k tomuto poznání stejně dospějete.

Ahoj maminky na mateřské...Dobry vecer, mam stejny pribeh jako Vy. Mam deti 5 a 2,5 na materske jsem uz 6let a porad mam pocit ze dny prezivam, na deti posledny rok jen rvu, delam vse jak robot a pocitam hodiny kdy pujdou spat. Bohuzel mam obe deti hodne zive a dcerka je od roka hodne ukecana a zavre pusu az se spankem vecer, coz je hodne narocne. Vse se toci kolem deti,domactnosti a na soukromy neni cas ani chut. Ted doma hledam na pc jak dat detem vic nez neurozu. Nic me nebavi, slovo MAMA uz nenavidim a to jsem se tak tesila az ho deti poprve reknou ;o( Nikdy nezapomenu kdyz jsem se ptala mamky kdy zase budu tou usmevavou holkou,bohuzel mi rekla ze starosti budou porad a usmev se casem vrati az budou deti vetsi ale me uz nebavi byt takovou. Bohuzel starosti a stereotyp je tak velky ze na usmev casto zapominam. Najednu stranu me tesi ze v tom nejsem sama,ale takovy zivot me nebavi chtela bych se vratit zpet a byt spokojena a usmevava mama, ktera da detem mnohem vic. Vim ze kdyby fungovala rodina a obcas by si deti nekdo vzal na vikend, zasla bych si s manzelem na vinko nebo jen tak do ulic bylo by urcite lip,ale to se bohuzel nikomu nechce ;o( Tak se pokusim obratit na odbornejsi pomoc a snad se z toho vypovidam ;o) Chtela bych aby si me vsichni pamatovali s usmevem a ne jako ujecenou naladovou zenskou ;o)
Vsem co maji stejny pribeh zivota na materske preji at se vse zmeni a maji spokojeny zivot s partnerem plny radosti s detmi a nebali se pozadat o pomoc protoze na vsechno jsou preci dva ;o) Hodne sil vsem ;o)

Ahojte musím se podělit o...ahoj,mám podobné potíže.Já jsem skolabovala a to stylem, že jsem byla sama s dětma a myslela jsem. že mám infarkt a umírám dětem před očima.Sanitka přijela až po více jak půl hodině.Dostávala jsem tři různá AD a po všech mi bylo tak strašně špatně, že jsem jsem je pak odmítla.Schodila jsem deset kilo a jsem totálně bez síly.Beru nejslabší neurol, který je sice návykový, ale až po delší době.AD jsou taky návykový, ale nikdo o tom nemluví.Musíte se z toho dostat hlavně sami.Já se moc snažim a doufám, že se mi to podaří a přeji to i Vám všem!

Jsem na mateřské prvních...Lenko, máš naprostou pravdu. Kdyby před 18 lety byl doma internet a FB, třeba bych nemusela spadnout do tak hnusných stavů díky vyčlenění ze společnosti...

Jsem na mateřské prvních 14 dní děťátko se ještě nenarodilo. Měla bych k tomu hnedka jeden poznatek. Člověk je tvor, který by měl žít v kolektivu a ne sám. Je to lidská přirozenost a ženy, které se ocitnou na mateřské o život v kolektivu velmi často přijdou. Nestačí mít pár přátel, občas jezdit na návštěvy. Chce to kolektiv, "smečku" v rámci kterého denodenně fungujete. Většinou to lidem zajistí školní třída, nebo práce. Proto ženy končívají na sociálních sítích. Je to jediné, co jim může udělat radost a dodat alespoň falešný pocit sounáležitosti. Vlastně zatím sama nevím, co s tím. Jak to budu řešit u sebe. Ale až na to přijdu, tak napíšu.

Radši kdybyste poradila, to by bylo určitě rozumější a lepší.

dobrý den, píšu článek o depresích/burnoutsyndromu na mateřské. Pokud by se mi chtěl někdo svěřit se svým příběhem, budu vděčná. Mail: [email protected]